Čtěte více
Nejspíše byste je přehlédli. Nejspíše byste si ani nevšimli toho, že „tu“ jsou. Není to jeden člověk. Je jich víc. Nejsou nijak extra vidět, a přesto dělají neskutečně náročnou práci. Jsou tu, protože mají svůj úkol. Jakkoliv se může zdát pro některé lidi naprosto zbytečný, zbytečný není.
Nedostávají medaile, ani veřejná ocenění. Nejsou tady pro tyto věci. Jsou tu, aby pomáhali, motivovali, přicházeli s řešením větších či menších životních problémů svých svěřenců. Jsou tady dříve, než přijdete a jsou tady většinou dlouho poté, co odejdete.
Zpravidla dostávají odměnu formou upřímného úsměvu i poděkování. Co víc mohou čekat? Upřímnost? Dobrotu? Anebo třeba skutečnou úctu? Kéž by! Musejí se spokojit s málem. Někdy však dostanou i něco dobrého, malý dárek anebo právě to „děkuji“.
Ať už se jedná o učitele, anebo celý tým, jsme tu pro vás a děláme vše – věřte anebo ne – jak nejlépe umíme s vědomím toho, že i my se máme neustále hodně co učit. Víme, že naše odpovědnost je obrovská, a tak na sobě pracujeme. I když to drtivá většina lidí nevidí. Z chyb se učíme a naše znalosti si rozšiřujeme. Pracujeme s těmi nejlepšími v oboru i s těmi nejlepšími z oblastí, které „s námi mají něco společného.“ Nejsme rozhodně nejlepšími, neporazitelnými, neomylnými. Kdepak. Na to si nárok neděláme. My jsme…
Stejně jako generace mistrů a opravdu velkých (i když málo či vůbec známých) učitelů, předáváme bojové umění tak, aby bylo dosaženo souladu. A v tomto si troufám tvrdit, se nám opravdu daří. Nevymýšlíme nesmysly – nejsme ovlivněni „moderním“ pojetím bojových sportů ani lidem neslibujeme nemožné. Naše slovo má váhu. Cvičíme techniky, které fungují, bez příkras a blbostí. Ukazujeme studentům směr. Ukazujeme jim jejich Cestu. Neříkáme jim, co mají vidět. To je na každém studentovi. Každý má něco. Někdo je lepší v tom a někdo v něčem jiném. I když často žertujeme, respektujeme všechny – sebe navzájem, studenty, rodiče, přátele i nepřátele. Nemáme důvod si hrát na něco, být někým jiným. Proč by? Vždyť být sám sebou je jedna z nejhezčích věcí, které život samotný nabízí.
A když někdo odejde? I to je v pořádku. Je to ta Cesta, o které mluvíme. A ta není vázána na Agatsu Ryu. Ta Cesta započala mnohem dřív. My jsme mnohdy jen zastávka. Věřte, že lidem fandíme. Přejeme jim dobré. Jsme otevřeni novým věcem i novým lidem. Svou cenu však známe a máme. A to jak finanční, tak i z lidského hlediska. Z toho nejde slevovat. Ba ne, slevy u nás nečekejte.
Čekejte od nás, že tu jsme pro vás. Že na té Cestě s vámi chvilku zůstaneme. Anebo také v některých případech vytvoříme pevná přátelství a společná Cesta bude trvat roky. Stejně jako ta má a mého mistra až do jeho smrti.
A teď jsem tady místo něj. A tak chodím, pozoruji a sleduji, co se děje. Mnohdy nerozumím paradoxům života, ale to nevadí. Vždyť nemusím vědět všechno, ne? Důležité je, že „jsem tu“. Důležité je, že tu jsme. Pro vás, ale i pro každého v týmu.
Jistě někdo bude cynik a řekne si, že to ani není možné, ale opravdu to možné je. Všechno, o čem píšu.
Moc mě mrzí, že společnost si všímá sportovců, kteří svými (jistě báječnými) výkony podporují hlavně sebe sama. My – nejen v Agatsu Ryu, ale v každé skutečné škole bojových umění lidem dáváme něco, co jde těžko zaplatit. Svůj čas dáváme ostatním, aby i oni mohli zazářit. I když bez medailí a bez ovací. Taková záře je totiž trvalá, a nikoliv pomíjivá. Pracovat (pomaličku ale poctivě stabilně dlouhodobě) je bez okolků to nejtěžší, co může být. Spadnout do propasti dokonalosti je velmi snadné.
Skvělí mistři, se kterými jsem měl možnost cvičit a učit se, nikdy řádné uznání od nikoho nedostali. Je to škoda. Udělali pro desítky, možná spíše stovky lidí neviditelnou, neskutečně cennou práci. Ukázali jim Cestu – ať už pak tito studenti skončili kdekoliv. Bez nich by možná tito lidé skončili špatně. V jiné společnosti. Mnohem nebezpečnější. A jejich odměna? Snad asi také jen sem tam „děkuji“ a upřímný úsměv.
Tímto příspěvkem chci vyjádřit obrovské díky a hlubokou úctu mistrům, pod kterými jsem měl tu čest cvičit a učit se. Pod panem Vladimírem Flegelem, panem Lubomírem Polákem a panem Ivanem Šnajdarem. Bez nich byl nebyl tam, kde jsem. Neměl bych takovou motivaci, ze které dodnes čerpám. Nebyl bych takový, jaký jsem. Oni si to poděkování zaslouží. I když „až dnes“. A samozřejmě i všem těm neznámým hrdinům, kteří slouží – učitelům, mistrům. Všem, kteří bojové umění berou zodpovědně a čestně.
Buďte i vy slušní, hodní a vděční za lidi ve vašem životě, díky kterým třeba jednoho dne budete „vysoko“. Nezapomínejte na to.
Shihan René Garcia