Nechci cvičit…

Cvičit bojové umění předpokládá mnohé vlastnosti (stejně jako třeba u jiných druhů zábavy, koníčků, profesí apod.). U lidí skoro až do pětadvaceti let není zárukou cvičení vlastně nic – každý má své důvody, proč chce cvičit anebo také, proč cvičit nechce. Od pětadvaceti dochází, alespoň dle statistik, k usedlejšímu způsobu života. A je větší předpoklad, že student bude cvičit dále a dostane se na pozici učitele. Co ale dělat s dítětem, které rádo cvičilo a „najednou opadl zájem?”

Je potřeba si uvědomit, že zejména děti přicházejí cvičit v nízkém věku. Jejich mysl se rozvíjí velmi rychle, stejně jako jejich fyzické schopnosti. Ve své podstatě se pak po pár letech cvičení vytvoří úplně jiný člověk, který změnil své priority stejně, jako je mění dospělí lidé. U dětí to bývá dynamičtější, protože jsou stále v procesu objevování a pozorování okolí. Dnes je „in“ hrát fotbal, zítra je to „parta s kamarády“. S tím nic neuděláme ani my, ani vy. Někdy děti skončí, protože přijdou na cvičení o svého kamaráda, který také odejde. Jindy, protože kamarádi už bojové umění nedělají a jsou všichni poblázněni do počítačových her například.

Pokud cvičit někdo nechce, není potřeba vymýšlet pohádky a důvody. Nenutíme nikoho, aby cvičil. Chcete-li dělat něco jiného, tak to dělejte. Jezděte na kole, hrajte fotbal, šachy… dělejte to, co vás naplňujte. Není potřeba se tvářit provinile anebo blbě, protože „jste skončili.“ Respektujeme to a nemáme s tím problém.

Rodiče by měli více respektovat „ne“ dítěte. Nechce chodit na cvičení? Stejně s tím pravděpodobně neuděláte nic. Doba se změnila… Nenuťte své dítě dělat něco, co nechce. Pak z toho není šťastné dítě, ale ani my ne. Protože se pak díváme na dítě bez zájmu a chuti cvičit.

Vytvářet důvody absence je zbytečné. Každý na bojové umění není. Vlastně dle statistik je cvičení (bojové umění) v tradiční podobě opravdu jen pro pár vyvolených. A není to špatně. Tak to je. Takto to respektujme. Rodiče i učitelé. Respektujme, že dítě roste, mění své názory, zájmy, priority i okruh kamarádů.

Je to v pořádku.

Přáteli můžeme zůstat, i když již nebudete cvičit. A navíc. Každý má k nám dveře otevřené. To, co končí dnes, může někdy v budoucnu pokračovat 🙂